Výročí úmrtí knížete Vincence Karla z Auerspergu

kníže Vincenc Karel Auersperg a jeho manželka Vilemína rozená Colloredo-Mansfeld

Dne 7. 7. 2017 uplynulo 150 let od úmrtí knížete Vincence Karla z Auerspergu, stavebníka zámku Žleby a Slatiňany.

Vincenc Karel z Auerspergu se narodil 16. července 1812 devatenáctileté vdově – kněžně Gabriele, jejíž půvab okouzlil v časech Vídeňského kongresu i ruského cara Alexandra I. V šestnácti letech podnikl první kavalírskou cestu do Itálie, a když po studiích na právnické fakultě vídeňské univerzity dosáhl v roce 1832 plnoletosti, zděděný majetek začal spravovat sám. V pětadvaceti letech se znovu vypravil do zahraničí, tentokrát do Anglie, kterou už jako malý obdivoval na stránkách populárních historických románů o moudrých vládcích a statečných středověkých rytířích. Ostrovní průmyslová a ekonomická velmoc se od počátku 19. století stala doslova magnetem pro řadu evropských aristokratů, fascinovaných nejmodernějšími výrobními technologiemi i starobylými stavebními památkami. Osobní setkání s původními alžbětinskými a jakobínskými předlohami i oblíbenou novogotickou architekturou mělo na knížete Auersperga zásadní vliv. Podnítilo pozdější velkolepou přestavbu zámku ve Žlebech na „památník rodové slávy“ a promítlo se také do romantických úprav zámku ve Slatiňanech i zříceniny hradu Kaja v rakouském Podyjí.

V roce 1845 se Vincenc Karel v pražské svatovítské katedrále oženil s Vilemínou, rozenou hraběnkou z Colloredo-Mansfeldu (1826–1898), která auersperské majetky rozšířila o zděděné panství Zelená hora u Nepomuku a nádherný palác v Karlově ulici v Praze. V zemské metropoli se kníže angažoval i jako aktivní člen Společnosti vlasteneckých přátel umění a s dalšími šlechtici stál u zrodu Pardubické parforsní společnosti. Kvalitní zboží z nově založených průmyslových podniků, zejména prosperujících cukrovarů ve Slatiňanech a Žlebech, dokázalo v krátké době prorazit na trzích i ve vzdálených zemích, jakými byly například Norsko či Egypt.

Na podzim roku 1866 podnikl Vincenc Karel výpravu do Alp, během které onemocněl. Přestože jej císař po návratu do Vídně nechal ubytovat ve vile v klidném a čistém prostředí schönbrunnského zámeckého parku, zdravotní stav knížete se nezlepšil. Za přítomnosti manželky a dětí 7. července 1867 zemřel. Pohřebního průvodu ulicemi hlavního města i nádvořími císařského hradu se zúčastnil panovník, arcivévodové, četní dvorští úředníci i zástupy prostých Vídeňanů. Tělo s rakví bylo dopraveno na severní nádraží, přeloženo do speciálního vlaku vypraveného do Žleb, kde spočinulo v rodinné hrobce pod zámkem.

Zdroj: Jaroslav BUŠTA, Michal KONEČNÝ a Radek RYŠAVÝ. Zámek Slatiňany. Vydání první. Sychrov: Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, 2015, 167 stran. ISBN 978-80-905871-3-7.

 

Zprávu o úmrtí oblíbeného knížete přinesla řada novin v monarchii. Poslední hodiny zesnulého popsal list Die Debatte následovně: „Skon přišel ve chvíli dobrého ducha a pracovního nasazení. Kníže Auersperg podnikl předevčírem odpoledne v doprovodu své manželky vyjížďku…o půl osmé večer se vrátil, byl uložen na sofa, kde v kruhu rodiny zůstal bdělý do jedenácté hodiny. V tomto čase se odebrala kněžna do blízkosti pokoje spícího knížete. Krátce před dvanáctou hodinou slyšela kněžna vycházet z pokoje knížete těžké vzdychání, spěchala okamžitě do komnaty manžela, kde ještě zachytila jeho poslední pohled, asi dvacet těžkých vydechnutí a bezbolestně zemřel. Zpráva o smrti knížete vyvolala značnou soustrast, kníže Auersperg byl všeobecně milovaný a vážený kavalír v nejlepším slova smyslu.“

Zdroj: Die Debatte. 1867, IV, č. 185. s. 2. (překlad Bc. Barbora Kobianová)